Přechod Krkonoš – 6.etapa, Krkonošská magistrála, Sněžné jámy

Ve středu večer se ke mně připojil kolega Honza, takže jsme na krkonošskou magistrálu vyrazili ráno spolu. Počasí nám opět přálo, takže jsme si krkonošský “Václavák” mohli užít v plném slunci – jak jeden z turistů, s nímž jsme se dali do řeči poznamenal – tak takhle by tu být už nemělo, vždyť je pomalu zima… Já jsem si tedy neztěžoval a od začátku pod tvrdými slunečními paprsky bylo jasné, že toto bude “Black & White” den.

První fotografická zastávka a cíl nás zavedla k Dívčím a Mužským kamenům. Tyto věžovité skalní útvary, nazývané tory, se formovaly v dávných dobách druhohor a třetihor, kdy se postupně obnažily bloky žulového jádra schovaného pod zemí, méně odolné okolní horniny podlehly působení eroze. Tory zpestřují putování zdánlivě jednotvárnou krkonošskou tundrou. Dívčí kameny (1414 m) údajně získaly název podle mladé pastýřky, která prý nedaleko odtud zahynula. Po žulovém chodníku jsme pokračovali dál – nutno říct, že to překvapivě po ránu klouzalo, zejména na živcových plochách.

 

 

Toho jsme si užili zejména přistoupání kolem Vysokého kola, tzv. kamenným mořem – jedná se o největší suťové pole Krkonoš. Vysoké kolo je čtvrtá nejvyšší hora Krkonoš a nejvyšší v západní části pohoří. Pomalu jsme se blížili ke Sněžným jámám, impozantní díře v hoře. A když říkám pomalu, myslím to doslova – u Mužských kamenů nás předhonil tatínek s 3-letým klukem, který se ploužil vedle něho a až na Sněžné jámy, což je ca 6 km, jsme je nedoběhli 🙂 Dočetl jsem se, že Sněžné jámy jsou pozůstatkem hercynského vrásnění (zhruba před 350 až 250 miliony let) a tzv. Malá Sněžná jáma je nejbohatší bo­tanickou lokalitou celých Krkonoš. Vzácností horské květeny Malé Sněžné jámy je lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis). Malá Sněžná jáma představuje jediné středoevropské naleziště tohoto druhu, nejbližším dalším výskytem lomikámenu sněžného je velšské pohoří Snowdonia. Na dno Sněžných jam lze sestoupit ke Sněžným jezírkům – Śnieżne Stawki leží v nadmořské výšce asi 1260 metrů a výška hladiny v průběhu roku značně kolísá. Jezírka jsou dosti mělká (největší hloubka bývá cca 1,5 m) a za tuhých a dlouhých zim promrznou až na dno.

Pohled do 250m hluboké jámy je dechberoucí a na české poměry opravdu dramaticky vysokohorský. U televizního vysílače jsem si ve společnosti zejména polských turistů odpočali a vydali se na zbývající úsek, kolem Violíku, směrem k Vosecké boudě. Vrcholová cesta Krkonošemi je opravdu hodně neobvyklá. Nejvyšší polohy Krkonoš patří s jednotlivými od sebe izolovanými ostrovy do arkticko – alpínské tundry.

Večer, po ubytování na boudě (mimochodem, to byla opravdu zvláštní zkušenost – žádné zásuvky na pokojích, žádné ručníky, žádné wifi, velmi skromné jídlo, měl jsem pocit, že zítra zavírají…) jsme vyrazili směrem ke Svinským kamenům (další tor) fotit západ slunce a byli jsme odměněni jedinečnou podívanou, při které byl v zapadajícím slunci vidět i Ještěd nad mořem mraků. A to nebylo poslední příjemné překvapení – protože na Vescké kromě jiného nemají ani moc světla, tak v temné noci nad Krkonošemi byla nádherně vidět Mléčná dráha. Ráno jsem se bil do hlavy, že jsem si ten foťák nepostavil na stativ…

Krkonošská magistrála – charakteristika místa pro fotografy:
Kamení, moře kamenů, do výšky a do šířky, spousta struktur a zmatku a relativní fádnosti.

Prostě fotografická tundra. Jak už jsem zmínil, černobílá vítězí. Nahlédněte do přiložené galerie. Struktury v prázdnotě, akcenty, kontrasty. Úžasný zážitek jsou Sněžné jámy, ale nepřišel jsem na to, jak je vlastně fotit, asi když je zataženo, protože slunce tomu v žádném případě nepomáhá. Nabízí se varianta v poledne, kdy je slunce v nadhlavníku a snad, říkám snad, svítí v té jámě všude. Naštěstí je ze vzdálenějšího balkonu od vysílače vidět na dramatický útvar, který dělí jámy na dvě části a hezky se opírá proti protilehlým strmým svahům. Nechtělo se nám spouštět dolů ke Sněžným jezírkům, ale to by mohla být fotografická alternativa.

19.10.
Vosecká bouda

Leave a Reply

Translate »